Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie chovu koní v zemích českých

Dnes je Den vzniku samostatného československého státu, kdy slavíme výročí 28.října z roku 1918. Pojďme si společně připomenout malé hipologické okénko ;o)

e148409d648ac45f88f51384535b0f37.jpg

Pojďme ještě o pár desetiletí hlouběji do historie. Mezi lety 1848-1849 probíhala v Maďarsku revoluce a boj za svobodu a nezávislost. Uhry byly stejně jako České země součástí Habsburské monarchie a díky hřebčínům Mezögeyes a Kisbér byly významnými dodavateli plemenných hřebců. Cílem chovu byl mohutný dobrý , silný kůň pro dělostřelectvo a těžkou jízdu. V první polovině 19.století byl chov řízen ministerstvem války s požadavkem na větší rychlost a ušlechtilost dodávaných remont. Proto převažující hřebce z Mözehegyese vystřídali v chovu angličtí plnokrevníci a polokrevníci. Bohužel chov byl vojenskou správou řízen bez ohledu na potřeby ostatních zájemců. Používání arabských a anglických hřebců  způsobovalo u koní zemského chovu stálé zeslabování a konečně i přešlechtění. Takto nedostatečně odchovaný kůň nevyhovoval ani armádě, ani zemědělství, které vyžadovalo a využívalo koně silnějšího a rannějšího. V Čechách k roku 1868 působilo v teplokrevném chovu 178 orientálních plnokrevníků, 197 anglických plnokrevníků  a 63 noniusů. Dále 46 kladrubských hřebců, 19 norfolků, 7 lipicánů a 4 angličtí plnokrevníci.

 

Roku 1869 bylo řízení chovu koní svěřeno Ministerstvu orby. Armádě byl ponechán dozor nad správou hřebčinců a hřebčínů ve státní správě. Rolnický chov se však snažil o rozšíření chovu chladnokrevníků, který armáda všemožně omezovala hlavně nákupem a preferováním mohutnějších anglonormanských, norfolských, hannoverských, východofríských a oldenburských teplokrevných hřebců. Kvůli rozdílným potřebám armády a rolnictva bylo nakonec přikročeno k celkové reorganizaci a rajonizaci chovu koní v celé monarchii. V Čechách a na Slovensku bylo vytvořeno 5 chovných oblastí, z nichž některé podporovaly rozšiřující se chov chladnokrevníků. Hranice chovných obvodů však nebyly striktně dodržovány. Na spojnicích docházelo k nežádoucímu křížení plemen i rázů.

 

I vojenská správa následně uznala, že nelze rolníky nutit k chovu lehkého polokrevníka a proto roku 1872 bylo ustanoveno, že v Radovci v Bukovině a Piberu v Rakousku se budou odchovávat větší a mohutnější plemeníci, zejména napodkladě silných anglických plnokrevníků a Noniusů. Oba hřebčíny se snažili produkovat hřebce většího a silnějšího typu, neměli však v té době plemenný materiál takové mohutnosti a v takovém počtu, aby kryl plně požadavky stále intenzivnějšího zemědělství. Na stanicích působilo 18 anglických plnokrevníků, 192 anglických polokrevníků, 22 norfolků, 59 anglonormanů, 14 hannoveránů, 37 hřebců oldenburských , 81 orientálních polokrevníků, 4 lipicáni a 2 klabonosí kladrubští hřebci. Chovatelé však žádali stále větší mohutnost a roku 1891 bylo přistoupeno k druhé rajonizaci chovu. Stav plemeníků se zvýšil o 62 oldenburských hřebců a bylo evidováno i 23 anglických plnokrevníků, 111 anglických polokrevníků, 100 norfolků, 37 noniusů, 116 anglonormanů a 1 hannoveran, dále pak 35 orientálních hřebců, 3 lipicáni a 11 kladrubských hřebců klabonosých. Celkový stav k roku 1890 byl 215 729 koní. Ze státních hřebčínů byli dodáváni zemskému chovu ti nejmohutnější polokrevní plemeníci a byli odchováváni plemeníci z nakoupených mohutnějších hřebečků zemského chovu. Tento kůň chovaný z klisen po hřebcích hřebčínského rázu stále nevyhovoval chovatelům pozdnějším dospíváním a požadavkům na mohutnost. Byl tedy podpořen další dovoz norfolků, anglonormanů, hannoveránů, hřebců meklenburských, východofríských a oldenburských, zároveň se skokově zvýšil počet chladnokrevných hřebců. Kvůli neustálé snaze o zvýšení mohutnosti převážil u chovatelů zájem o chladnokrevné koně. Tehdejší produkty českého chovu byli celkem vhodně upotřebitelní pro zemědělství ale byli také vhodným tržním zbožím doma i v cizině. Hříbata se vyvážela ve velkém zejména do Rakouska a do Bavor. V roce 1911 byl počet chladnokrevných hřebců vyšší než teplokrevných - statistika uvádí 296 chladnokrevných a pouze 260 teplokrevných hřebců, z nichž téměř polovina byla oldenburského původu.

voller_enst_48187---agencja-forum---nemecko---asi-2sv--1-.jpg

Světová válka 1914-1918 chov velmi citelně poškodila. (pro bližší souvislosti doporučuji tento ODKAZ

V první světové válce bylo zapojeno na všech stranách asi 8 milionů koní a bezpočet oslů a mul. Na západní frontě zemřel asi jeden milion koní. Obzvlášť smrtelné byly pro koně i pro vojáky ohromné, tzv. opotřebovávací bitvy – v bitvě u Verdunu bylo údajně v jediném březnovém dni zabito 7 tisíc koní, z nichž 97 bylo zabito jedinou střelou. Úmrtnost koní byla vyšší než u mužů. Koně byli snazšími cíli, a pokud protivník neviděl šanci na zabavení koně, také oblíbenějšími – kůň měl v boji větší hodnotu než muž a jeho zasažením tak byla nepříteli napáchána větší škoda. Příčinami jejich smrti ale nebyla zdaleka jen válečná zranění – zastřelení, pobodání, zasažení výbuchem, bojovým plynem či plamenometem. Umírali vyčerpáním, utopením či uvíznutím v bahně a v kráterech, hlady a žízní, na infekce, onemocnění dýchacího ústrojí, kožní choroby a další problémy způsobené podmínkami na frontě. Velká část z nich nezemřela sama, nýbrž byla zastřelena vlastními vojáky, protože léčba a rehabilitace nebyla v daných podmínkách možná, nebylo možno koně do bezpečí dopravit anebo by to bylo příliš složité. Přesto však koňské nemocnice, polní veterinární ambulance a rehabilitační centra existovala a prošla jimi velká část koní.

Zvířata, která se konce války dožila, však štěstí neměla. Veliká část z nich byla po skončení války svými jednotkami zastřelena, prodána na jatka či další práci.

Ušetřeni byli pouze koně vadní a staří či březí klisny. Velká část chovatelů se tedy snažila svou klisnu za každou cenu připustit, aby zabránili odvodu na frontu a zároveň získali peníze z prodaného hříběte. Protože dobří hřebci byli na frontě, pouštělo se mladými nebo vadnými hřebci což chov ještě více poškodilo. Zároveň zvyšující se cena koňského masa často dohnala chovatele i k prodeji svých chovných klisen. Poptávka po koních a hříbatech a jejich vysoké ceny přivodily situaci, že se k používaly všechny klisny bez ohledu na kvalitu a způsobilost k chovu. Rovněž stav hřebců se během války nedoplňoval a jejich počet se značně zmenšil jednak úhynem a také vyřazením starých hřebců.

28._rijen_1918.jpg

Po vzniku samostatného československoho státu v roce 1918 převzalo chov koní ministerstvo zemědělství a v chovu se začínalo téměř od začátku. Jen v Čechách chybělo asi 200 plemenných hřebců. Protože domácí hřebčíny neměli dostatek plemenného materiálu, byli potřební hřebci dovezeni z ciziny - 17 anglonormanů z Francie a dále hřebci z Holandska a Oldenburska. Získat plemenné hřebce z jiných států nebylo možné, neboť i tamní hřebčíny byly rovněž vyčerpány válkou. Současně byli nakupování hřebečci ze zemského chovu a odchováváni v hříbárnách. Bylo stále dbáno na mohutnost a rannost, ale současně byl již i sledován cíl, aby se náš chov koní pokud možno v co nejkratší době osamostatnil a byl odpoután od dovozu cizích plemen.

 

Současně s doplňováním plemenných hřebců byla věnována zvýšená pozornost i klisnám. Klisny pozůstalé z válečných dob byly vybírány a registrovány do plemenných knih. Nejlepší chovatelé byli odměňováni a pořádají se státní výstavy plemenných koní. Byly založeny okresní plemenné knihy a nejlepší klisny byly zapisovány do zemské (kmenové) plemenné knihy. Protože v českém chovu převládala oldenburská krev, bylo pokračováno na tomto podkladě. Bohužel původní oldenburský kůň pocházel z přímořské oblasti a v našich podmínkách ztrácel svou mohutnost a sílu již v první generaci křížení. Podle dostupných podkladů se v prvním desetiletí vzniku samostatného československého státu dovezlo do republiky 42618 koní.

 

Již od vzniku Československa se objevovali snahy a žádosti o vytvoření českého koně, který by plně vyhovoval tehdejším hospodářským požadavkům a zároveň byl přizpůsoben domácímu prostředí. Tyto požadavky se objevují již počátkem roku 1919 ve zprávě pocházející z hřebčína Kladruby nad Labem. Podle tehdejších představ měl být typickým českým koněm mohutný teplokrevník vhodný především do tahu a k hospodářským pracem. 

 

 

Pokračováním článku bude historie teplokrevného chovu v Kladrubech nad Labem :o) . 

Již zpracovaná témata :